Říká mi maličká

28. září 2018 v 11:53 | Ell-e |  ..z Existence
Člověk to tu fláká prakticky rok a pak už ani neví, jak naskočit zpátky.
A co takhle to zkusit takovým malým zahlcením?

Pojďme to uvést tak nějak trapně a říct, že za ten rok se toho stalo fakt strašně moc. A strašně zásadního. Jak jinak.


Sama musím kontrolovat, co tu již v minulosti zaznělo, takže to, že jsem začala pracovat, to víme. V práci mě to ještě neomrzelo a konstatuji, že jsem své pracovní místo ještě neopustila, že je to docela fajn (i když peněz bych snesla víc, hm hm) a že nejlepší je to, že jsem se díky práci podívala v uplynulých měsících párkrát i do zahraničí. Dvakrát Německo, jedenkrát Francie, jedenkrát Polsko. Krása střídá nádheru a já ze služebek začala přibírat. No nic.
Taky jsem se ještě stále snažila dokončit tu vejšku. V rámci těchto srandiček se mi podařilo o Vánocích psychicky se zhroutit a oznámit, že končím, že další titul nepotřebuju a že jsem dost dobře šťastná i bez něj. Nemohla jsem se dostat k ukončení diplomky. Opravdu to nešlo. Pak jsem zjistila, že termín odevzdání se dá ještě posunout, že ke státnicím nemusím už v lednu a ve finále se mi podařilo tu práci nějak dokončit. A ke státnicím jsem šla v červnu. Studijní volno mi v práci dát nechtěli, takže na mé soukromé studijní volno padla většina dovolené a taky neplacené volno. Protože koho zajímají peníze, když potřebuje čas.. Ke státnicím jsem se dostala bez ztráty jediného kila (a na to jsem se v rámci státnic těšila nejvíc) a opět se ukázalo, že v ty nejzásadnější okamžiky mám totálnš z prdele kliku, protože vytáhnout si z ekonomie otázku číslo jedna v momentě, kdy je to jedna z asi tří otázek, který jste schopný jakž takž odříkat, to chce sakra štěstí! Takže se budu moci honosit titulem Ing. (promoce bude až později) a o vzdělávacích institucích momentálně nechci slyšet minimálně až do konce života!!

No..

Pokud si vzpomenete na článek, který předcházel tomuhle (a to je třeba pořádně zašmátrat v paměti, neboť je to článek z října 2017), měla bych k tomu ještě hoooodně co říct. Otázkou je, jestli bych OPRAVDU MĚLA.

Ale asi byste chtěli, co? A asi bych fakt měla.

Tak do toho, kdo by mě správně neměl ani zajímat, jsem se vlastně strašně zamilovala. A on do mě. Což nebylo úplně zas až tak pozitivní, pokud si uvědomíte, že jsem měla přítele a že jsem se snažila dokončit tu zpropadenou školu. Na pár měsíců z uplynulého roku nejsem vůbec pyšná, ale ukázaly to, co mělo být už dávno jasný. Můj vztah s O. byl v čudu. Akorát jsme to ani jeden nechtěl vidět. Ani jeden jsme nechtěli měnit to, na co jsme byli tolik let zvyklí. A ve finále to bolelo. Docela dost. Ale s každým dalším týdnem a s každým dalším měsícem vidím, že rozhodnutí to bylo správný a teď si opravdu myslím a především doufám, že jsme oba šťastnější.

Ale nebyla to jednoduchá změna. Navzdory mému věku jsem se setkala s dost silným odporem ze strany mých rodičů a ve výsledku za jaro doma padlo výčitek či obvinění víc než za celý život.. Vzhledem k tomu, že celý život mám s rodiči dost nadstandardní vztah, to pro mě bylo dost těžký. Dost dluhou dobu jsem se plácala ve vzduchoprázdnu, který bylo prázdný ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti v něm bylo až moc věcí k řešení, až moc dusno.
A celou dobu jsem se opravdu snažila jednat racionálně a nejednat sobecky. Ale moc to nešlo.
Nakonec vše ale potřebovalo jen uzrát, rodiče ve finále přijali změnu a myslím, že jsou i oni teď spokojený s tím, jak to mám. A já po čtvrt století u maminky udělala konečně ten krok, že jsem se postavila na vlastní nohy a s mužem se teď testujeme v malém společném bydlení. Je to furt sice krásný, ale pokud uvážíte, že jsme každý úplně ale úplně jiný, hledáme cesty a kompromisy. Zatím můžu říct, že mě to baví a že jsem se svou novou rolí spokojená a užívám si to. Asi jsem vlastně zjistila, že potřebuju pořádného chlapa, který by nefňukal, který by mě táhl a který by se o mě dokázal postarat. A teď si myslím, že ho mám. A říká mi maličká.

Takže vidíte, říkala jsem to. Změn opravdu plno.
A není to tak, že bych pálila mosty..
Já se prostě jen zamilovala.

No a v neposlední řadě bych tu ráda zmínila blogová jména, která pro mě získala již i své reálné tváře! Už celkem dvakrát jsem se setkala s Weilerem. Ten mě při našem prvním setkání podaroval úžasnou květinou z papíru a byl to tak pravděpodobně první okamžik, když mě origami totálně nenasralo. (Neřekla bych, že jako nejsem zručná, nicméně při každém pokusu o origami mi z toho pokaždé vyšel zmuchlaný papír, fuck.) Při druhém setkání se mi dostalo naprosto originálního představení Prahy, které vedlo k mírnému znemožnění, poněvadž na mě byly připraveny vskutku originální otázky, na které já jsem dávala zcela nesprávné odpovědi.
No a dost super bylo i pětiminutový půlnoční setkání s Ann-ihilation. Nějakým velice zahádným způsobem se ke mně dostal ne nepodstatný artefakt z červencového koncertu Pearl Jam (milion srdíček!!!) a kopii jsem chtěla předat Annie v rámci mé návštěvy Prahy při příležitosti koncertu Rolling Stones. (Já se tam jinak oravdu téměř nepohybuju.) Po koncertě jsme se sešly kdesi na zastávce, předaly si věci podstatné, a Annie se vydala dalším spojem zase domů. (Ne, rozhodně to není návod, jak vylákat Annie do temné noci, to ne. :D)


No a co říct závěrem..?
Já se snad do roka zase ozvu! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 1. října 2018 v 14:07 | Reagovat

Vidíš, jsem ráda, že jsi spokojená, že se ti daří a držím pěsti, aby to vše vyšlo tak, jak chceš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama