Francouzské neradosti

3. října 2016 v 23:01 | Ell-e |  Život na ERASMU
Tenhle zahraniční pobyt je snad všechno. Hlavně tedy příprava na rozličný stresový situace. Myslím, že už jsem připravená dost, tak to někdo stopněte, prosím!


No dobře, trošku to přeháním, ale viděla jsem tady toho už docela dost.

Nejdřív už během září jednu velkou stávku. Stále se tu protestuje proti novému zákoníku práce, protože teď jde víc na ruku zaměstnavatelům než kdy dřív a zaměstnanci si nechtějí nechat vzít nic ze svých hýčkaných práv, jak jinak. Nicméně jejich nejmilovanější právo na stávku zůstává, jinak by to asi ani nebyla Francie. A v Rennes se posledního půlroku stávkuje prý docela divoce. Z června jsou tu ještě zničené výlohy - především bank. A teď tedy byla další velká akce a to i přesto, že zákon je vlastně přijat a už s tím nic moc nezmůžou. Ale jak sami říkají, alespoň to chtějí zkusit. Takže celý den mi nad hlavou lítaly vrtulníky a já zrovna přepisovala záznam z jedné konference - ne, my zrovna bohužel nestávkovali. :D Při pauze na oběd jsem se šla na to dění podívat i já, protože jsem jasně slyšela, že je to někde kolem nás. Což bylo docela jasný, protože pracuju v centru města. Moje vedoucí se trošku vyděsila, že chci jít ven a upozornila mě, ať se k ničemu moc nepřibližuju, že minule dost házeli věci. Očíhla jsem to fakt jen zdálky, protože jsem nechtěla moc procházet kolem těžkooděnců, mám z toho docela respekt no. Jukala jsem asi jen tak pět minut a pak utíkala zpět do práce. Tam jsem se cítila bezpečněji. :D

Necelý týden poté jsem zažila ještě něco. Měla jsem v úterý volno (jako náhradu za pracovní víkend) a chtěla si jet hned po obědě nakoupit. Líně jsem nasedla do autobusu a hned za další zastávkou jsme museli jet ještě pomaleji než krokem. Silnici tam zabíral dav důchodců ze Saint-Mala (!!!!), kteří jsou zřejmě nespokojení se svým životem nebo s čím. A tak ho chtěli otrávit trošku i mně, řekla bych. Řidič nám zastavil (no, spíš otevřel, vzhledem k tomu, že už prakticky stál) dřív než na zastávce, tak jsem vyskočila, protože tímto busem jsem stejně chtěla jet jen dvě a pak přestoupit a tak jsem dav předběhla. Což nebylo vůbec těžký. Bohužel mi ten další bus zrovna hned nejel a nešťastní důchodci zabrali i tu silnici, kterou měl přijet. A tak udělali něco pro moje zdraví a já šla na nákup pěšky. No, tak co už. Omezovači.


V obchodě nás bylo jen pár a tam se stala ta věc, že jedna starší paní sebou šlehla u zeleniny - uklouzla na nějaký rozmázlý zelenině a udělala si něco s rukou. Nikdo kolem, jen já, tak jsem to začala řešit, běžela pro personál a tak. Paní pak doufala, že jsem jí viděla padat, ale to bohužel, takže jsem zamítavě odpověděla na pár otázek a rychle nakupovala dál. Jako - moje jazyková průprava je fakt řádná. :D Na to, že jsem měla day off, jsem toho zažila víc než kdybych šla do práce.

No a můj adrenalinový vrchol přišel poslední zářijovou neděli v noci/nad ránem. Šla jsem spát relativně brzo, protože jsem měla právě ten pracovní víkend. A pak mě vzbudil hluk. Byla jsem prve taková zmatená a myslela si, že už je teda neděle ráno. Hluk mi připomínal padající násady od košťat nebo tak něco, ale přišlo mi divný, že by uklízečky chodily i v neděli. Bydlím na kraji chodby a hned naproti kuchyni a slyším fakt skoro všechno, takže větší hluk mě málokdy překvapí. Jenže tenhle hluk pokračoval. Já zjistila, že je 2:15 ráno a zjistila, že jde asi o hooooodně špatnou chůzi po schodech. Takže jsem si začala myslet, že se někdo vrací z party a moc mu to nejde. A zase rány. Z kukátka jsem nic neviděla a už mi bylo jasný, že je to fakt na schodech. Šla jsem si lehnout a najednou se pustila nahlas muzika z telefonu. A hrála. A další rány. A pak jedna velikánská dutá rána. A jsou zvuky, kdy prostě poznáte, že něco je v hajzlu. Někdo spadl ze schodů a už jen dle zvuku hodně hnusně. Hudba dál hrála, jinak ticho. Půl minuty jsem debatovala/bojovala sama se sebou a přitom poslouchala. Zaslechla jsem jen jeden nešťastnej vzdech. Tak jsem se rychle obula, nasadila brýle a vyběhla z pokoje. To, co jsem viděla v mezipatře, předčilo skoro cokoliv, co bych byla schopná očekávat.
Ležela tam holka, jen v tílku a kalhotkách, hlava v kaluži krve. Nikdy jsem z člověka neviděla tolik krve, natož z hlavy. Byla při vědomí, i když značně mimo. Přeskočila jsem jí a běžela na vrátnici, kde v noci vždycky někdo je. Jazykovej trénink výbornej, vysvětlujte někomu ve čtvrt na tři ráno, ve stresu, francouzsky, co se děje a jak moc v hajzlu to je. Pán pochopil docela rychle a běžel se mnou za ní. Snažil se volat záchranku, i když si nebyl jistej číslem a myslel si, že ho spasím já. Z jednoho mobilu mu to nešlo, z druhýho mobilu mu to nešlo, tak jsem mu přinesla svůj s francouzskou simkou a z toho to prej taky nešlo. Když mi ho dal, tak jsem viděla, že mi tam nabíhají sekundy a slyšela, jak z druhý strany někdo volá aloooo? Tak jsem mu to dala a on teda konečně přivolal záchranku. Ještě se zeptal, jestli nemám nějakou přikrývku a tak jsem (přiznám se, že docela neochotně) přinesla svou deku z Ikei a holku jsme přikryli. On jí hlídal, já šla hlídat vchod a sanitku. Mezitím ještě dorazily tři moje spolužačky, chvíli se smály, že stojím v pyžamu venku, ale pak docela rychle vystřízlivěly a ta jedna potom hodně pomohla s komunikací s tou holkou, protože neměla žádný zábrany a šlo jí to s ní líp anglicky než záchranářům. Slečně to totiž francouzsky moc nešlo a když mluvila anglicky, tam jsem z ní byla dost zmatená. Měla u sebe klíč s číslem pokoje, tak šli k ní do pokoje a zjistili, že je plnej prášků. Tak jsme se dopracovali k tomu, že bere něco na bolest, protože má zašitou bradu, protože spadla dva týdny zpátky v Řecku. Každopádně slečna je Brazilka, možná trpí epilepsií, což by vysvětlovalo ty pády a ty rány a možná i něco pila. Nejsem si ale jistá, jestli jde jen o prášky na bolest. Už jsem jí tu zahlídla pár dní předtím a bylo dost mimo. Teď trvala na tom, že si chce nechat tu deku, což už bylo jedno, protože já trvala na tom, že jí už rozhodně zpátky nechci, protože vypadala, jak kdybyste s ní vytřeli podlahu na jatkách.
Po dvou dnech byla z nemocnice zpátky, prý by nám chtěla poděkovat, ale neví komu. Už je to přes týden a asi na to furt nepřišla. A deku jsem si už koupila sama novou. No.. Jsem ráda, že jsem pomohla, když nikdo jinej nevylezl. Ale opravdu nejsem ráda, že jsem to zažila. (Každopádně slečna teď večer - při psaní článku - vesele debatuje v kuchyňce a zahlídla mě, když jsem otevírala spolužačce.)


A nakonec ještě jedna malicherná neradost. Skoro od začátku pobytu trpím s očima. Asi jak jsem si koupila jinej odličovač (nicméně je to Mixa!!), tak oči na to začaly reagovat a já bych si je nejradši vydrápala. Možná je to alergická reakce, možná už nějaký zánět, nevím. Po tomhle nočním šoku se mi to zhoršilo, ne-li vrátilo. Ale to oční trápení me zbavilo mý velký radosti a to, udělat si ráno, než jdu mezi lidi, kočičí linky. Téměř měsíc chodím nelíčená, je to sice trošku osvobozující, hlavně ráno - mám víc času - a navíc já běžně nemusím být zmalovaná. Ale kočičí linky jsou prostě moje radost! A když mám oteklý oči a vypadám jak naducanej Číňánek - to není radost. To teda ne.


Ale jinak dobrý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elwin Elwin | E-mail | Web | 4. října 2016 v 10:53 | Reagovat

Nějak jako přemýšlím už asi 10 minut, co ti na takový článek napsat. Napadá mě, abys na sebe dávala pozor (což je totálně zbytečný, protože to děláš), abys nebrala divný prášky a byla na schodech opatrná, hlídala si deku a nedemonstrovala. Jo a bacha na zeleninu, je evidentně zákeřná.

Jinak ovšem musím říct, že je mi z tvých zážitků trochu úzko a ten poslední mě dost vyděsil.

Prostě buď opatrná a tak.

2 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 4. října 2016 v 22:59 | Reagovat

[1]: No a dneska další věc. :D Jela jsem busem z oběda do práce a najednou nás předjelo a zatarasilo několik houkajících policejních aut, z nich vyskákali policajti v velkýma zbraněma (řekla bych, že to byly samopaly, ale to jen proto, že nic jinýho vlastně neznám :D) a začali tam pobíhat kolem a zaujímat pozice. Teď jsem začala vymýšlet různý tragický scénáře, na což jsem měla relativně dost času, protože až asi po minutě nebo dvou řidič řekl, že se převáží peníze do banky a že kdo chce, tak ten může vystoupit, protože neví, jak dlouho to bude neprojízdný. Přemýšlím, proč těma busama vůbec jezdím, když neustále vystupuju dřív a všechno docházím pěšky. :D
<3 A úzko Ti být nemusí, zas tak velký stresy to nejsou, ale je to teda dobrý zocelování. :))

3 Ježurka Ježurka | Web | 14. října 2016 v 16:22 | Reagovat

No, vidím, že jsi opravdu statečná, že se asi ničeho nebojíš. Nemyslím tím jen ty stávky a nebezpečí venku, ale angažovala jsi se i tam, kde nikdo jiný a to se cení. Jsi fakt moc dobrá, ale dávej si pozor! Jinak zážitky - tohoto druhu- ty taky nemusím.

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 23. října 2016 v 20:27 | Reagovat

Docela drsný jatka jak vidím. Doufám, že to v tý Francii přežiješ :D
S voláním záchranky mám taky svý zkušenosti, naštěstí ne v cizině- i tak mi paní dispečerka pořádně nadala, jak si to jako představuju, že jsem se přeřekla v názvu ulice (a hned se opravila) a že jsem nervózní, když přede mnou defibriloval chlap v tramvaji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama